DVANÁCTÉHO ledna.

12. ledna 2011 v 12:36 | blbka. |  written.
Tumblr_ldmqfbssjo1qcqw92o1_500_large
Dobře, že ještě neumřela. Nebo že jsem to taky nezahodila do koše. To už by to tam asi zůstalo. Přesně na tohle jsem čekala. Možná jsem čekala, že budu čekat dýl. Ale jsem ráda, protože teď už jsem si jistá, že je to tak, jak jsem říkala. A jsem ráda, protože jsem zatím nestihla udělat žádnou blbost. Silvestr se nepočítá a nikdy se počítat nebude!
Brečela jsem. Moc. Snad ještě více, než když jsem zjistila tu smutnou věc, která asi není pravda. Což je celkem dost paradoxní. Jenže to bylo tak krásnééé. Je to jako probudit se z noční můry. Nebo jako když jsi v kleci, hledáš východ, nemůžeš ho najít a potom najednou uvidíš dvě roztáhlé mříže, kterýma se můžeš protáhnout.
Šla jsem spát ve čtyři ráno a mamka mě budila už v deset. Tak jsem jí to vysvětlila. Měla radost. Říkala, že to říkala a já jsem říkala, že jsem to taky říkala.
Začínám si připadat fakt jak ve vězení. (Vězení je něco jiného, než klec!) Měla bych se naučit chemii a hudebku. Z celého srdce si přeju, aby mi Saforek nedal v pondělí napsat tu čtvrtletku. Prosím vyslyš mě. Děkuji.
Možná je ještě brzo na to, abych začala mít radost. Jenže je to nevydržitelné. Udělej s tím něco! Uklidni mě. Ještě jsi nevyhrála.
Holka, která byla mou nejlepší kamarádkou od školky do páté třídy vyhrožovala, že skočí z okna. A chtěla utéct z domu. A teď je v nemocnici. Na pokoji s Kačenkou. Jsem zvědavá, s čím zase přijde. Je to vždycky jako v kině.
Prosím, řekni, že to bude zase dobré.
Chci se zase bát, až půjdeš sama domů.
Chci tě zase slyšet nadávat, že spolu tak dlouho nebudeme.
Chci tě hned teď..
Za mrakem vždycky svítí slunce :)) Musíš akorát počkat, až zase vyjde. Doufám, že mě tenhle optimismus hodně dlouho neopustí. Neopouštěj mě nikdy, prosím.